Reklama
 
Blog | [email protected]

10 konkrétních kroků k lepšímu českému školství

Reforma a české školství, to zní po těch mnoha a mnoha letech diskusí, proklamací a různých koncepcí téměř jako otřepané klišé. Když jsem nedávno dostal od jednoho našeho renomovaného deníku otázku, zda je třeba český školský systém reformovat, trochu jsem se zalekl. Zní to totiž tak radikálně a odhodlaně, a přitom by snad stačilo pár konkrétních kroků, samozřejmě ne vždy snadných, aby se české školství začalo daleko rychleji proměňovat, aby český vzdělávací systém začal v každém směru intenzivně podporovat své studenty a jejich pedagogy, aby vychovával mladé lidi k umění formulovat vlastní názor, ke konstruktivnímu řešení problémů, ke kritickému hodnocení a analyzování dat a informací, aby se výuka soustředila na dovednosti 21. století, které tak přesně formuluje nová vize vzdělávání ze Světového ekonomického fóra v Davosu z roku 2016 pod názvem Social and Emotional Learning (SEL). Zde tedy můj ryze osobní výběr deseti minimálních kroků k lepšímu českému školství.

Krok první – Radikální zvýšení platu učitelů, nikoliv však plošné. Že učitelé berou žalostně málo, to dávno víme. Proč ale přidávat bezhlavě všem? Proč neposkytnout ředitelům daleko větší možnost ocenit v učitelském týmu toho, komu věří, o kom ví, že dobře učí, kdo dělá pro žáky něco navíc? Samozřejmě předpokládá to i schopného ředitele, který se nebojí nepopulárních rozhodnutí a jeho zcela transparentní podporu i výběr od zřizovatelů. Důvěra a spolupráce nikoli nedůvěra a příkazy musí být základním pilířem jejich spolupráce.

Krok druhý – Zrušení tabulkových platů a oceňování učitelů podle výkonů. Jakou mám jako učitel motivaci, pokud vím, že i po 30 letech učení se mi plat zvýší podle rigidní tabulky o pár tisíc, nehledě na to, zda se snažím, nebo nesnažím, vzdělávám se, nebo nevzdělávám, pracuji na sobě, nebo nepracuji? Chápu, je to snadné pro stát a administrativně, ale pro pracovní výkonost je to zcela demotivační a kontraproduktivní. Ostatně zrušení tabulkových platů by prospělo celé státní správě, nemyslíte?

Krok třetí – Zavedení jednoduchého motivačního rozvojového plánu pro učitele. Kariérní řád? Nezní vám to také tak byrokraticky, úřednicky a direktivně? Ano, je třeba jednoznačně ukázat pedagogům a ředitelům možnosti jejich osobního i profesního rozvoje. Ale systém, ve kterém se bude zas a jen papírovat, kde budou zasedat různé atestační komise, kde se bude pracovat v demotivačních časových horizontech typu: po 10ti letech z tebe teprve může být skvělý učitel třetí třídy, je od počátku odsouzen k nezdaru.

Krok čtvrtý – Dramatické snížení byrokracie a papírování ředitelů. Jako manažeři vzdělávací instituce by ředitelé měli mít daleko větší prostor pro koncepční práci, pro rozhodování o rozpočtu a na ně navázané investice, pro kvalitativní řízení školy, rozvoj pedagogického sboru a strategické směřování celé instituce. Nikoli na nesmyslné vypisování kolonek v nekonečných formulářích mnoha institucí pro nikdy nekončící statistiky, se kterými se centrálně beztak nepracuje a které porovnávají neporovnatelné.

Krok pátý – Opustit systém bezcílného testování a vydat se cestou podpory individuality a kreativity žáků. Naše děti se přeci snažíme vzdělávat proto, aby z nich vyrostli samostatní, inteligentní, zodpovědní lidé, kteří jsou připravení na budoucí život a práci, kteří budou přinášet pozitivní hodnoty do společnosti. Ano, testování může být a je integrální součástí výuky. Ale je třeba dělat z testování středobod učení se a hlavní cíl vzdělávání? Proč encyklopedicky šprtat data, když se dají v dnešní době tak jednoduše najít? Proč zavádět jednotné testy, pokud společnost potřebuje od mladší generace daleko důležitější dovednosti, než kroužkovat možnosti v testu?

Krok šestý – Zásadně snížit počet žáků ve třídách. 33 dětí ve třídě a 45 minut času, s tím lze skutečně velmi těžko sledovat moderní trendy ve vzdělávání a rozvíjet individualitu studentů. Samozřejmě zde jde zejména o finance. Naštěstí se první krok, změna normativního financování „na žáka“, kdy se jednoznačně upřednostňuje kvantita před kvalitou, konečně realizuje, ale je to teprve začátek dlouhé cesty.

Krok sedmý – Otevřít školy odborníkům. Měl jsem tu čest v minulých letech vést tým 500 lektorů, metodiků a učitelů cizích jazyků. Byli mezi nimi skvělí učitelé z „peďáků“, ale taky mnoho skvělých učitelů bez formální učitelského vzdělání. Výborní jazykáři, lidé praxe. Proč proboha nevyužít potenciál profesionálů, kteří jsou výborní ve svých oborech, umí učit a co více, chtějí třeba jako dobrovolníci jednou týdně sdílet své zkušenosti s naší budoucí generací na školách? U nás jsme se je rozhodli zcela v rozporu se celosvětovým trendem ze škol vyhnat.

Krok osmý – Některé předměty vyučovat pouze v angličtině. Kolik nářků už jsem slyšel, jak jsou Češi např. oproti Holanďanům špatní v angličtině. Je to bohužel pravda a důvodů je mnoho. Bez angličtiny se do budoucna nikdo neobejde, ale zkuste si v Praze najít státní základní školu s bilingvní výukou, kam máte šanci své dítě přihlásit, aniž byste museli vymýšlet triky s trvalým bydlištěm.

Krok devátý – Prozatím nezavádět povinnou maturitu z matematiky. Ano, matematika je jeden z nejdůležitějších předmětů a je třeba se jí hodně věnovat, což se také na školách již děje. První otázka ale zní jak, jak kvalitně? A není to problém pouze nás, České republiky. Proč by jinak vznikla Khanova škola a tisíce video tutoriálů, pomáhající studentům po celém světě zejména s matematickou, fyzikou, chemií apod.? Pak je tu ještě druhá otázka obecnějšího charakteru. Budu lepší tlumočník, spisovatel, ředitel, kuchař, elektrikář, prezident, když budu mít maturitu z integrálů? Malý příklad za všechny. Chodil jsem na gymnázium do humanitní třídy. Z mých spolužáků jsou teď právníci, lékaři, psychologové apod. Maturita z matematiky by byla pro drtivou většinu z nás černá můra. Jasně, nakonec bychom asi všichni odmaturovali, nicméně jaká by byla přidaná hodnota celého našeho snažení?

Krok desátý – Zásadně proměnit vnímání školy ve společnosti. Škola se nesmí stát pro nás rodiče káznice, kam dáváme děti, aby je srovnali. Nelze naše děti školou strašit a chtít po škole, aby nahradila samotnou rodinu a výchovu v ní. Na druhou stranu nelze připustit, aby se prvotní nadšení a touha studentů se něco naučit proměnila v totální nezájem a apatii, jen proto, že se zdráháme školství proměňovat tak, aby šlo s dobou a využívalo všech nejmodernějších prostředků, moderní technologie nevyjímaje. Zkrátka rodiče by měli škole maximálně pomoci. Ale to se stane jen tehdy, pokud budou mít ve školu důvěru. A důvěra stojí a padá s jasnou komunikací, upřímností, jednoznačnou otevřeností a kvalitou. A kvalita přichází s kvalitními učiteli, kteří za sebou mají skvělé vzdělání na kvalitních a progresivních pedagogických fakultách. Česká nás ještě velmi dlouhá cesta.

Reklama