České děti jsou rok bez školy. Tedy nechodí do škol a učí se distančně. Někde se to daří více, někde méně. Vše se mění za pochodu. Spousta mladých zcela propadne sítem, protože náš systém nenabízí v mnoha aspektech rovné příležitosti a rovný přístup ke vzdělávání. Kvalita se diametrálně liší nikoliv regionálně, ale škola od školy. Žáci a studenti se učí spousta nepodstatných věcí. Je škoda, že se stále velmi často biflují se fakta z nudných učebnic s doložkami MŠMT, které o jejich kvalitě říkají pramálo.
Tušíme, že dopady na psychiku a sociální kompetence dětí mohou být a budou zcela zásadní. A do toho vstupuje panika, co všechno se nestihlo odučit, co všechno se neprobralo. Tedy zas a znovu onen přeceňovaný výkonnostní parametr českého školství. A aby toho nebylo málo, v mnoha médiích se objevují výkřiky o „ztracené generaci“, „generaci nevzdělaných dětí“. Přitom nám každý rok již mnoho let stovky dětí končí pouze se základním vzděláním a nepokračují dál.
Říkám si, jak motivační podobná prohlášení pro naše děti jsou. Nebyli jsme náhodou my sami, kteří jsme zažili ještě částečně socialistické a post-socialistické školství, onou ztracenou generací? Když jsme rozfoukávali vodovky nad Aurorou, učili se rozpoznávat signály vzdušného poplachu, nazpaměť recitovali texty z učebnice Ruština pro základní školy či běhali po škole v pláštěnkách, plynových maskách s rukama a nohama omotanýma igelitovými sáčky? Není náhodou mladá generace ztracená tím, že ji neustále zahlcujeme fakty, které tak rádi pak zkoušíme? Sepisujeme stohy materiálů, postupy a metodiky, přepisujeme RVP a ŠVP, ale tak málo věcí aplikujeme rychle a přímo do praxe.
Naše děti zkrátka nejsou žádná ztracená generace. Podívejte se jen na to, kolik skvělých aktivit udělali studenti zapojení do DofE a mnoha jiných iniciativ během pandemie. Kolik si osvojili klíčových kompetencí (ICT dovednosti, komunikace, řešení problémů), které by se nenaučili za mnoho let v lavicích. Zároveň cítíme potřebu co nejrychleji navrátit žáky a studenty do škol, za kamarády a přáteli, k mnoha dalším aktivitám, které tak jedinečně formují jejich charakter, odpovědnost i zdravý životní styl.
Máme tedy velkou šanci podpořit tuto skvělou, ale velmi křehkou generaci našich dětí. Dát jejich vzdělávání daleko větší smysl, motivovat je, zkusit ono přemyšlení a přenastavení podstaty vzdělávání, jak zaznělo na letošním Davosu. Pokud se však vrátíme ke starému myšlení a začneme dohánět zameškanou látku, vydáme se na cestu zcela opačnou, která pro mnoho dětí nemusí skončit dobře.
Tomáš Vokáč
)